Tábor dalekých cest - Podvysoká 2003

Skautský tábor na Slovensku, devět hodin cesta vlakem, ve srubu na konci vesnice , všichni na hromadě? No, chlapi, to snad nemyslíte vážně?

Mysleli !

Napadaly mě- po pravdě řečeno- různé vize. V duchu jsem si představovala titulky místních plátků a jejich zaručené zprávy -Na českých skautech si pochutnali medvědi..... Kdo chce s vlky výti ,musí v Podvysoké býti........Nezodpovědní vedoucí skautského tábora zapříčinili jazykový šok svěřeným dětem....Dvě české matky pašovaly náklad potravin přes slovenské hranice pod záminkou , že jedou vařit skautům do srubu.....

Jediné , co mě udržovalo nad vodou byl ten fakt, že jedou moje báječné světlušky , Robinova vlčata-nevlčata ,Tarzanovi hoši - hroši / Tarzane to je vysvětlivka jen pro tebe, jinak to vydeletuj - hoši-hroši proto, že se občas chovali jak sloni v porcelánu / usměvavá Lucka -Sluníčko a skvělé kuchařky .

A to bylo dost argumentů pro to, abych i já skautka-neskautka Vichřice vyrazila prozkoumávat Javorníky a okolí.

Daleká cesta vlakem se kupodivu nezdála tak daleká, srub na konci vesnice měl své kouzlo obzvláště proto, že jsme se potkávali a společně si přáli dobré ráno, buď jak buď dobrou chuť k obědu a dobrou noc.

Z dalekých cest jsme se začali vracet postupně Zatímco skauti měli jasnou představu, kudy jejich cesta dle mapy vede, a vlčata si zdárně v tomto směru vedla v určování azimutu, světlušky se vracely pokaždé odjinud a se stále stejnou mapou. Výmluvy Vichřice , že mapa je zřejmě stará nebo jinak poškozená, nikdo nebral vážně. 

Každý den jsme se navraceli do stejných pelíšků i pelechů a s námi se vracely i hodiny prožité mezi sebou , minuty strávené pospolu. Cestičky se pomalu začaly přibližovat až se jednoho rána sešly a my jsme si to všichni začali náramně užívat.

Vždyť být sám sebou je fakt dobrá věc, ale umět být s druhými, naučit se jim naslouchat a jít spolu po jedné pěšině, to je k nezaplacení.

Vešli jsme se vedle sebe všichni.

Vracely jsme se z dlouhých a dalekých cest samy k sobě a zároveň jeden k druhému.

Tak už jen- díky, chlapi, za Podvysokou , kde devět hodin cesty bylo slzavým a zároveň nádherným návratem z tábora dalekých cest.

Sentimentální, ale radostná Vichřice

Ilustrační fotografie: 
světlušky
divadelní představení
hrad Lietava
večer v Súlovských skalách
nástup
to jsme my