Okouzleni krajinou kolem Tiché Orlice, rozhodli jsme se v roce 2002 vydat opět na tábořiště sem. Těchonínské louky toto léto zarůstaly travou bez stanů, ale nedaleká Čenkovička vypadala na první pohled slibně. V mělkém údolí pod Suchým vrchem, s potokem u tábořiště, klasickými podsadovými stany a dokonce teplou sprchou. Tak jsme řekli „jedem“ a bylo jasno...

Začátek tábora prý byl slibný. Osobně to bohužel nemůžu posoudit, protože jsem s družinou skautů putoval na tábořiště tři dny pěšmo ze Starého Města pod Sněžníkem. Ale počasí bylo pěkné, kluci pohodoví, kotník vyvrtnutý, tak nám šla cesta pěkně od nohy. Družiny vlčat, světlušek a skautek se mezitím již zabydlely v té vlhké lesní mýtině a jaly se rozvíjet svá táborová dobrodružství. Byl to první tábor, na kterém řady našich vedoucích rozšířil budoucí vůdce oddílu Robin. Lehce zhrzen z Krakonoše našel místo u nás a dostal spolu s Tekumsehem na starosti vlčata.

Prvně jsme si mysleli, že největším problémem tábořiště je, že je to odsud buď hódně do kopce nebo kus z kopce a pak zas do kopce. Ale jen co jsme dorazili, začlo pršet a pršelo a pršelo... A druhý den už nás to skoro přestávalo bavit. Kdyby se zajímavě nezdvíhala hladina onoho malého neškodného potůčku za stany. „Hustý, už je to nad kořeny!“ volal Medvědt. „Tarzane, zasekla se nám kláda o lávku!“ přidal zas za chvíli Proud. Hladina se rychle zvyšovala a ze shora k tábořišti připlouvaly menší či větší klády a začaly vytvářet nebezpečnou hráz. S vypětím všech sil jsme prokopávali strouhy, vybíraly kameny a vrhaly se do půl těla do kalné vody. Do stanů jen trochu nateklo a v noci déšť ustal...

Stále jsme nemohli rychle rozdělat oheň. Nejdříve jsme si mysleli, že to je tím, kdo zapaluje. Pak tím, kdo oheň připravil a dal tam mokré dřevo. (Ukázalo se, že soušky, které skauti porubali v lese, tak úplně suché nebyly.) No a když pak s ohněm zápasil Robin, Quonab, Tarzan nebo Sokol a stále to nebylo ono, bylo nám jasné, že to bude místem.

Rychle se přiblížil víkend a s ním i polovina tábora. Sobotní noc jsem trávil po poradě v hangáru, oddávajíc se sladkému snění. Kolem půlnoci sny nějak zhrubly a začaly mít i slyšitelnou variantu. Byl bych tomu něvěnoval pozornost, kdyby do hangáru rychle nevtrhla Medúza se slovy: „Vstávej, máme tu návštěvu!“ Do tábora vtrhla notně posilněná omladina z nedaleké vesnice a jala se kácet bránu, stožár, vykřikovat cosi o holkách atd. Prostě přepad. Rozespalý Medvědt sice povídal něco o příchozích skautech z Letohradu, ale pak vyběhl ze stanu, vědouc, že to bude trochu jiná káva. Popadl jsem ulomený vršek stožáru a jal se s křikem pronásledovat prchající postavy. Bohužel na stožáru viselo lanko, tak jsem se daleko nedostal. Všichni dospělí i skauti už byli na nohou. Panáčkům brzo otrnulo, zvlášť když zjistili, že nás není tolik, a vrátili se k táboru, dumajíc, kudy by se k nám dostali a co by ještě provedli. Chvíli jsme na sebe nerozvážně pokřikovali, což vzbudilo i dosud spící světlušky. Proudova poznámka, že „nemají ani na kafe“ chuligány kupodivu rozlítila a jeden už se vydal na zteč. Do první rány nebylo daleko, ale nejrozumnější z nich bitkaře zastavil a za chvíli všichni zmizeli... Al Kejda, otituloval je Proud v paralele k loňskému září. Do konce tábora jsme usilovně hlídali a zaháněli od tábora vesnické výrostky, ale k žádnému dalšímu přepadu už nedošlo...

Kromě vzrušených a adrenalinových momentů se dostalo i na běžný táborový program – hráli jsme hry, sportovali jsme, plnili bobříky a zkoušky, lovili tři orlí pera i pstruhy v potoce, pořádali módní přehlídku, hráli a zpívali.

Poslední zkouška nás ale ještě čekala – bourání tábora. Byli jsme poslední turnus a letohradští skauti nás pověřili bouráním. Prý že dva přijedou už v pátek a začnou bourat, mi jim jen pomůžem. Ha, ha. Přišli, zabrali stan, ulehli a až do odpoledne nevystrčili čumák z pod celty. Tak jsme se do bourání pustili sami. V sobotu přijeli další, ale v zásadě se stejným výsledkem – bez kloudného pozdravu, jen s příkazy kde a co máme udělat a kam co patří. Tak těmhle panáčkům jsme moc rádi při rozloučení ruku nepodávali. S pachutí v ústech i na srdci skončil Tábor nehořících ohňů a my zjistili, že ne vždy se zadaří, jak bychom si přáli.

Tarzan