Na tábor v roce 2010 vyrazila družina světlušek v čele s Delfínem, družinka vlčat v čele s Robinem (který kapitánskou pásku předával Dingovi) Antíček a Rybka jako největší hráčky celotáborové hry a všemu tomu vévodil Tarzan na symbolickém koni. Nesmím ještě opomenout naše dobré duše z kuchyně – tedy první týden to byla Jitka a druhý týden naše (v tu dobu nic netušící, ale nastávající velká Lentilka) Gabča.

Jako na každý správný skautský tábor jsme jeli vláčkem, ve kterém na nás už čekal dopis s informacemi o krajině, do které jsme měli namířeno. Psalo se v něm o jakési ztracené mapě a o opravdicky živé stolní hře, do které se dá dostat.  Tábořiště nás přivítalo ve svém nejlepčím světle- tři obří větráky tyčící se nad ním se bezstarostně točily a mávaly nám na pozdrav, stráň naproti táboru vyhlížela zlověstně kolmě, ale zároveň vyzývala k navštívení. Kolem tábora vesele tekl potůček a naše 14-denní dobroudružství mohlo začít.

Prvním krokem bylo najít dávno ztracenou mapu hry, do které jsme se chtěli dostat, zahrát si ji. Po nálezu mapy, jsme mohli začít putovat podivuhodnou krajinou. Čekaly na nás zrádné tekuté písky, pomerančovníkový háj s těmi nejlepšími pomeranči, oáza, kde jsme si mohli po náročné cestě odpočinout a nabrat síly na další kroky( poněvadž naše cesta ještě nebyla zdaleka u konce), hrad ( na kterém jsme zažili opravdickou královskou slavnost i s divadlem) i poušt plná kamení, (které se nám stavělo do cesty) a naš cíl- studně. Putovali s námi naše stíny (které jsme museli přemoci a se kterými jsem to neměli vubec jednoduché a v cestě nám stál  i drak ( který nestál vždy jen před námi, ale i v nás samotných). Po večerech jsem se díky čtení posouvali v příběhu a dostávali se pomalu ale jistě k našemu cíli a konci hry. Nakonec každý, kdo se podíval do studny, v ní viděl sebe samého a ne svůj stín, což znamená, že jsme své špatné stránky dokázali potlačit a štastně se vrátili zpět z hry ven. POPOUPO tedy podivuhodnou pouť pouští jsme zvládli na jedničku.

14 dní uteklo jako voda a my se vrátili štastně domů- zas o něco bohatší.
Nakonec nesmím zapomenout na velice zvláštní magickou sílu Trpíku vyhnout se velké vodě, na „ poridž hrátky“, na výlet do venkovního aquaparku v Moravské Třebové a na Antíčkovu cestu za dospělostí.
Děkujeme, Bětu.

Táborovou fotogalerii naleznete zde :-)